Balú vzpomíná . . .
Historie ČLK Corda

Vyzval jsi mne k psaní pamětí. Ty nemusí být nutně opřeny o přesná historická data. Čím pro mne byla a je Corda?

Nadneseně bych mohl říci, že je to jedno z mých milých dětí. Po celá léta mých návštěv povznášela mou mysl k veselosti a dolévala do vyprázdněného ešáku novou a svěží vodu naděje.

Je tu blednoucí, ale nezapomenutelný obrázek: Miki, kterého jsem poznal jako roveříka s očima planoucíma dychtivostí poznání a s kterým jsem mohl pak jít veliký kus cesty, spojen bratrstvím dvou společně žitých lesních škol. Rozhodně se stal "duší" Cordy, tím nejpotřebnějším a nejužitečnějším ve své roli stavitele, udržovatele a obnovitele mostů mezi srdci mužů, kteří jsou a chtějí zůstávat na skautské stezce.

Druhým takovým obrázkem je Rolf. Toho taky znám od věku mladičkého roveříka. Znal jsem velmi dobře i jeho otce, br. Atamana. Byl mým instruktorem na LŠ a měl jsem tu čest provázet jej posledními dny jeho života a rozloučit se s ním pro tuto zemi naposled. I jeho syna Rolfa jsem mohl doprovázet kus cesty a šťastně jsme se doplňovali, rozuměli a rozumíme jeden druhému, taky přes příkop generace jako i Mikiho.

Nezapomenutelné pro mne bylo novokněžské požehnání Heřmanovo. Už pro ten hluboký zážitek, pro jeho prorocká slova, která pronesl nad mou skloněnou hlavou, jsem jej zařadil do galerie osobností a jeho působení na Cordě pak dojem umocňovalo.

Jenže, to bych musel psát a psát, protože teď bych namočil pero a psal o mladé, nastoupivší generaci a zase by to bylo totéž. Zážitek silného skautsky prožívaného bratrství se spojuje se skutečností dobře odvedeného díla. Snad jediné slovo by se tu mělo objevit na závěr: DÍK.

Statistik by jistě na tomto místě spočítal, kolik se na Cordě vystřídalo instruktorů a kolik její branou prošlo čekatelů. Byl by to za tu řádku let úctyhodný počet. Stejně tak by fotograf nebo malíř vychválili přírodní rámec tábořišť, kterými Corda prošla a nezapomněli by na noční mrazíky ve Vernířovicích, nádherné noci nad Orlovskými lesy či na zatopené tábořiště roku 2010.

Můj nejsilnější zážitek? Dramatika z Kozlova, kam jsem přišel podle domluvy jako neznámý poutník a nabídl noční rozhovor o duchovním rozměru skautingu. Cordáti zkoušeli tehdy mou "pravost" od bosých nohou po hábit. Vzali mne s sebou k rybníku a opět byli zklamáni, když jsem jen vykasal cípy a prošel okrajem. Dost se jim líbila má lžíce ze zvířecího rohu a pak v tom večeru a noci jich přišla spousta, dost možná všichni. Unavený jsem seděl na návrší a naslouchal a radil, s šátkem na očích, aby nebylo pochyb o naprosté důvěrnosti a tajemství. Když jeden z chlapců řekl, že je poslední, těšil jsem se, že se umyji v potoce a natáhnu ke krátkému spánku, ale on řekl: "Jsem poslední, ale ještě přijdou instruktoři." Pak už mi koupel obstaral vydatný liják s bouří, který se snesl blednoucí nocí.

Co říci, co popřát? Opět jen jedno: Mnohá léta, mnohá, mnohá léta!

 

sepsal Petr Hájek - Balú,
v Chotěboři L.P. 2010